Co se vysílá, co se píše, co se děje...

Bůh nám drží palce… !

24. 7. 2012 7:00
Rubrika: Víra.cz

 O prázdninách vám přinášíme výběry z toho nejlepšího na víra.cz jen jednou za měsíc - tipy na články jsou ale opravdu nabité a stojí za přečtení. Však se přesvědčte sami ;-)


 

Bůh nám drží palce…

Poslední člověk, který byl na Měsíci - astronaut Eugene Cernan (*1934), je po matce českého a po otci slovenského a původu. Bývalý americký kosmonaut je známý i tím, že veřejně vyznává svou víru v Boha: "My sami bychom neuměli vybudovat vesmír, v kterém bychom mohli žít. Bůh je doopravdy skvělý inženýr…"
Jak sám říká: "Tento svět plný nepokojů, válek, politických represí vypadá z Měsíce velmi mírumilovně, úchvatně. Odtud nejsou vidět žádné hranice - náboženské, politické, rasové. Jediné rozpoznatelné hranice jsou ty, které stvořil Bůh - řeky, jezera, pohoří, mořské pobřeží. Až na Měsíci jsem si uvědomil, že všichni žijeme na jediné nedělitelné planetě. Hovoříme různými jazyky, máme různé bohy, ale všichni stejně cítíme bolest, štěstí, hlad, uspokojení z dobře vykonané práce. V tom podstatném jsme si všichni podobní."

 

Kdo důvěřuje Bohu, může brát život s humorem

Může se člověk naučit smyslu pro humor? To by bylo pěkné. S lidmi, kteří nemají smysl pro humor, to totiž není snadné. A oni to se sebou samotnými koneckonců také nemají snadné. Před nedávnem jsem měl co do činění s člověkem, z něhož nedostatek smyslu pro humor přímo čišel. Všechno, co jsem řekl v žertu, bral vážně a hrubě to vracel.
Jeden opat mi kdysi řekl, že se u kandidátů, kteří mají zájem o život v jeho klášteře, dívá v prvé řadě na to, zda mají smysl pro humor. Víru by mohli přinejhorším ještě získat v klášteře, ale smysl pro humor ne…

 

Naše obdarování nemusí být velké ani nápadné

Někdy se křesťan cítí jako bezvýznamný, anebo se jen tak tváří, aby byl dost "pokorný". Jiný se zas tváří možná až příliš sebevědomě, protože se cítí se být bohatý svými výkony. Jenže Boží slovo mluví o tom, že jsme z Boží strany všichni zahrnuti dary ne pro naší výjimečnou dokonalost, ale pro naše spojení s Kristem. Nevědět o tomto obdarování není nic dobrého. Může to být následek naší nevšímavosti nebo jakési otupělosti víry a důvěry v Boha.

 

Lidský život je putováním

„K jakému cíli? Jak nalézt cestu? Je to, jako kdybychom na plavbě po často temném a rozbouřeném moři dějin vzhlíželi ke hvězdám, aby nám ukazovaly cestu. Světlo samotné je Ježíš Kristus, slunce, které vyšlo nad všemi temnotami dějin. Abychom k tomuto světlu dospěli, potřebujeme i nám blízká světla – osoby, které světlo čerpají z jeho světla a podle nichž se tak můžeme orientovat při svém putování“ (Benedikt XVI.).
Hledat Boha je dobrodružství. Nikdo z nás ale předem neví, kudy naše cesta k Bohu povede. Vydáváme se na cestu bez mapy, jako se vydali mudrci, kteří se přišli poklonit nově narozenému Kristu. Mnohdy máme dojem, že jsme sešli z cesty, že bloudíme a že jdeme oklikami. Jsme-li však rozhodnuti Boha najít, bude naše stezka v jeho očích vždycky přímá.

 

Ty neneseš zodpovědnost za pocity druhých!

Někteří lidé jsou přeborníci v pocitu zodpovědnosti za to, co říkají nebo dělají ostatní lidé. Je to patrně dáno tím, že už v nejútlejším věku slyší, že by měli být vzorem. Často jde o prvorozené děti v rodině. „Ostatní se na tebe dívají a řídí se podle tebe, tak se prosím tě pro všechno na světě chovej slušně!“ Samozřejmě, že budete mít za takových okolností sklon chovat se po celý život velice zodpovědně.
Musíte si ale uvědomit, za co zodpovědní jste a za co nikoli. Měl-li váš manžel těžký den v práci a vrátil se domů nevrlý, není to vaše vina. Můžete s ním soucítit a pohladit ho po zádech, ale nesmíte na sebe převzít vinu za jeho pocity.

 

Stařec rozléval polévku po stole

„Rodina se scházela k jídlu u jednoho stolu, ale starcovy třesoucí se ruce a nejistý zrak společné stolování ztěžovaly. Hrách mu padal ze lžíce, a když se snažil uchopit sklenici s mlékem, často skončilo rozlité na ubruse.
A tak se manželé rozhodli postavit do rohu jídelny malý stolek, kde dědeček jedl o samotě.
Jelikož dědeček rozbil pár talířů, dostával jídlo v dřevěné misce…“

Krátké zamyšlení z knihy Příběhy pro uzdravení duše, kterou sepsal José Carlos Bermejo.

Zobrazeno 1069×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka