Přinášíme vám další výběr z toho nejzajímavějšího na Víra.cz:
Máme vůbec nějaký volný čas? Někteří lidé mají tolik práce, že volný čas vůbec nemají. Někdy je to vlivem životních okolností. Často si to však v životě zařídili tak, aby volný čas neměli.
Důvody pro to mohou být různé: někteří lidé si myslí, že volný čas je něco špatného, a že bychom celý čas života měli věnovat druhým nebo nějaké činnosti. Jiní (a mnohdy jsou to ti stejní) nepřestávají s prací proto, aby si nepřipadali neužiteční, bezcenní. Často tak utíkají před svými problémy, pocity a životními otázkami.
Ještě jsem nepotkal člověka, který by řekl: „No a co, že mám zlomenou nohu. Důležité je, že nemám zlomené obě.“ Co se mě týká, mám raději v pořádku obě nohy, ne jenom jednu. Připouštím však, že mnoho lidí nemá zájem na tom, aby byli úplnými. Potkáváte například takové, kteří dbají jen na inteligenci, ale nedělají nic pro to, aby ovládli svou agresivní povahu. Další zase usilují o to, aby měli krásnou rodinu a nic jim nechybělo, ale nechtějí se obtěžovat s trpícími lidmi ze svého okolí. Ještě jiní se zas honí jen za penězi a úspěchem v zaměstnání, ale nelámou si hlavu s duchovním životem. Lidé tohoto druhu jako by trpěli křivicí – nejsou úplní. Nestačí, že máte hlavu, dvě ruce a dvě nohy, pokud se všechny údy harmonicky nerozvíjejí. Nakonec to povede k tomu, že hlava bude příliš velká a nohy příliš krátké.
Poměrně snadno nabýváme dojmu, že druhého známe, že ho máme prokouknutého. Víme, co od něj můžeme a nemůžeme čekat. A leckdy k podobnému postoji dospějeme překvapivě rychle.
Druhá osoba však zůstává vždy tajemstvím, které úplně neprozkoumáme. Pocit, že druhého máme přečteného, je podezřelý a měli bychom se zarazit…
Existují náhody? Mé setkání s panem "roztržitým"
Vždycky mě překvapí speciální dopravní „pravidla dobrého chování“: nevidíme se, nemluvíme spolu, ignorujeme se a je to tak snazší. Přistoupil nenápadný, drobný muž kolem čtyřicítky s trochu roztržitým výrazem. Chytl se za držadlo, kterého se už držel jiný pán, a hned se omluvil: „Pardon, nevšiml jsem si Vás.“ To bylo dost směšné, protože spolucestující, kterého si nevšiml, byl hodně obézní. Podle mého názoru opravdu nebylo možné si ho nevšimnout.
Přišlo mi to jako scéna z grotesky a dostala jsem záchvat smíchu. Snažila jsem se na nikoho nedívat a uklidnit se (v řeholním hábitu jsem hodně výrazná), ale můj pohled se střetl s „panem roztržitým“ a oba jsme propukli v smích. Nešlo to zastavit. Kdykoliv jsme se na sebe znovu podívali, následovaly další salvy smíchu. „Sardinky“ kolem to zjevně nezajímalo. Když muž vystupoval, zamával mi.
O několik měsíců později, ve stejném městě, ale v jiné vlakové soupravě. Metro je skoro prázdné. na jedné stanici nastoupí nějaký muž a sedne si přímo naproti mně. Podívá se na mě a zeptá se:
„Vzpomínáte si na mě?“
Bůh si nepoužívá slavné hvězdy, ale právě ty slabé…
Sebeúcta se týká toho, jaké má člověk sám ze sebe pocity, jak moc se mu líbí, kým vlastně je, jak se vyrovnává se svými slabostmi a jak zachází se svými silnými stránkami. Je to biblické? Nepochybně. Pokud správně porozumíme tomu, kým jsme v Kristu, nabýváme sebedůvěry. Toto porozumění nám rovněž brání v pýše, protože si uvědomujeme, že nebeského dědictví nedosahujeme na základě svých vlastních výkonů. Toto dědictví nám vydobyl Kristus. Máme obrovskou cenu, která je dána nikoli tím, kdo jsme, ale tím, komu patříme. Naše sebeúcta tím získává správnou perspektivu.
Tony sloužil jako poradce v táboře pro dospívající. Brzy zjistil, jak si tito mladí lidé představují dobře strávený čas: Potřebují si někoho dobírat. V tomto konkrétním případě šlo o hocha, který trpěl mozkovou obrnou. Jmenoval se Billy. Ostatní chlapci ho zesměšňovali. Pozorovali, jak se svými nekoordinovanými pohyby kráčí přes volný prostor tábora, pak se seřadili a napodobovali ho.
Copak může punkerka reprezentovat Boha?
Poprvé jsem ji spatřila koncem září. Byl to den, kdy se studenti registrovali na univerzitě. Byla jsem jedním ze zaměstnanců. Dobrovolně jsem se přihlásila, že budu vítat nové studenty. Tomuto podivnému přírůstku jsem se ale snažila vyhnout. Byla ostříhaná téměř dohola – nechala si pouze ofinu dlouhých červených vlasů, které jí padaly do očí. Měla na sobě kombinézu, do níž by se vešla snad třikrát, a vypadalo to, že už ji nesundala hezky dlouho. Na nohou měla odřené armádní kanady. V životě jsem neviděla nikoho, kdo by měl na sobě tolik piercingů. Vypadala jako jehelníček v lidské podobě. Kolem krku měla psí obojek stejného druhu, jako byl řetěz, který měla kolem pasu a jehož konec byl zastrčený do zadní kapsy kombinézy.
Bůh si nepoužívá slavné hvězdy, ale právě ty slabé…
Nesouhlasím. Bůh si používá koho chce. A nenechá si předepisovat koho ano a koho ne podle nějakých lidských kritérií.
A k té punkerce - nevím. Nepůsobí to na mě jako příběh ze života, ale jako příběh ze starých katolických kalendářů, pravda poněkud updatovaný. Není to přesvědčivé.
To už mám raději Káju Maříka.
Boh si niekedy vyberá slavné hviezdy práve preto, aby mal kto o slabých písať a dať o nich vedieť svetu.
"Dary milosti sú rozličné, ale Duch je ten istý. Aj služby sú rozličné, ale Pán je ten istý. A rozličné sú aj účinky, ale Boh, ktorý pôsobí všetko vo všetkých, je ten istý. Každý však dostáva prejavy Ducha na všeobecný úžitok. Jeden dostáva skrze Ducha slovo múdrosti, iný podľa toho istého Ducha slovo poznania, iný vieru v tom istom Duchu a iný v tom istom Duchu dar uzdravovať, iný schopnosť robiť zázraky, iný prorokovať, iný rozlišovať duchov, iný dar rozličných jazykov a iný vysvetľovať jazyky. Ale toto všetko pôsobí jeden a ten istý Duch, ktorý rozdeľuje každému, ako chce. Lebo ako je jedno telo a má mnoho údov, ale všetky údy tela sú jedno telo, hoci je ich mnoho, tak aj Kristus." (1 Kor 12,4-12)
K punkerce: Nikdy neposudzujte človeka podľa vonkajšieho vzhľadu, tobôž sa nehrajte na kompetencie v rozhodovaní, čo si (ne)smie Boh voliť na Svoje reprezentovanie. Alebo ináč, skúste popísať vonkajší vzhľad sv. Jany z Arku v jej bojovej akcii !
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.